"Soul a blues, v nich jsem se našel a Amerika mi je pomohla lépe pochopit"

říká americký Čech Joseph "Bobby" Houda,
zpěvák, kytarista, skladatel, aranžér, producent a učitel hudby.

Už jako mladý bouřlivák a rebel, který v sedmnácti letech dobýval na Mostecku dívčí srdce bigbítem, Joseph "Bobby" Houda poznal východni Evropu, kam utíkal za muzikou a před komunistickými pohlavary. Nakonec zmizel na více než dvacet let v Americe, aby na vlastni kůži poznal blues a soul. Hnán svými hudebními sny, úspěchy i neúspěchy, dostal se z napětím pulzujícího New Yorku do Nebrasky, Texasu, Houstonu, Bostonu, Atlantic City a Philadelphie. I presto ze Hobby je vynikající muzikant a absolvent jazzové konzervatoře Berklee v Bostonu, musel si ve svém živote občas přivydělávat různými profesemi, jako například skladník, stěhovák a zpívající číšník, než se mu podařilo prosadit se jako profesionální hudebník. Dva roky po sametové revoluci se Čech s americkým pasem vrátil domů. Dnes žije osmapadesátiletý Bobby Houda v Liberci, jenže: „Jsem šílenec, asi mám pořád toulavé boty. Neumím si představit, že bych se někde usadil. Tady už chytám divné stereotypy. Začínám být jako Češi, všechno mě štve, nadávám," naznačuje případný návrat do Spojených států amerických.

Zklamání z kapitalistického Česka
Když se Bobby po více než dvaceti letech vracel z Ameriky domů, měl v hlavě jasný plán. Chtěl prorazit jako producent. Potřebné zkušenosti získal již ve Philadelphii, kde vlastnil producentskou firmu Houdaphone. Vystřízlivěl však rychle: „Chtěl jsem nahrávat, psát aranže, hledat talenty, jako v Americe. Tady ale mysleli, že producent jen přinese peníze a nikdo neměl ani tušení, co ta práce vlastně obnáší," popisuje své první zklamání. Nechal se tedy přemluvit starými kamarády z branže, chopil se kytary a pustil se znovu do hraní. Dnes má na kontě tři desky. První, Wanderer, kterou nahrál s ETC..., je inspirovaná životem v Americe. Do povědomí lidí a velkého českého hudebního světa, kde mnohdy stačí oprášit staré hity a dostat se s novým mladým týmem i vizáží na televizní obrazovky a do všech rádií, se mu však proniknout nepodařilo. „Deska měla sice obrovskou reklamu, i kritika byla super, ale nic se nestalo. Byl jsem zklamaný. Kdyby se něco podobného událo v Americe, už by mě všichni znali. Tady to ale nefunguje. Lidi v tak zvaném showbussinesu totiž nejsou fandové a vůbec si neváží práce. Schválně se oprašují jen ti staří, nikoho nového do branže nepustí, aby neohrozil jejich pozice. Už je ale nezajímá, že jednou umřou. Teď si prostě nahrabou a co bude po nich, je jim jedno." Bobbyho ale jen tak něco neodradí. Jezdil po koncertech, učil v hudební škole a pracoval na další desce. Zavzpomínal na stará folkařská léta a vydal Hlas básníků. Desku s novými i upravenými písněmi ze sedmdesátých let, které se kvůli komunistickému režimu nikdy nedostaly na světlo světa. „Po gramofonových firmách jsem s Hlasem básníků už moc nechodil. Byl jsem znechucený, nechtěl jsem ty ksichty ani vidět. Pracují tam samí mladí kluci, kteří chodí po diskotékách a o muzice nevědí nic. Taky mi už tak nejde o to být slavným. Nakonec jsem se přímo v Liberci seznámil s lidmi z Kalendáře Liberecka a oni mi CD vydali." Kalendář Liberecka stál také za nedávno vydanou bluesovou deskou Blue Mood, která však zřejmě nebude posledním dílem Bobbyho Houdy.

Rebelem od dětství
Muzika se prolíná celým Bobbyho životem. V dětství jej podporovala matka, která se chtěla stát operetní zpěvačkou. Válka, smrt manžela v koncentračním táboře a dítě na cestě jí však tento sen sebraly. A tak vztah k muzice podporovala alespoň ve svém synovi. „Když mi bylo sedm let, odstěhovali jsme se z rodného Kladna do Kořenova, malé vesničky v Jizerských horách. Byl jsem totiž takové hubené, podvyživené, poválečné dítě. V horách jsem hodně lyžoval, sportoval. I když jsme žili v těžkých sociálních poměrech, dokázala mi matka zařídit docházku do hudební školy v Tanvaldě," vzpomíná na první seznámení s hudbou. Zlomový okamžik přišel až ve třinácti letech, kdy vyměnil oštěp za kytaru. Pak směnil hodinky, které vyhrál v lyžařské soutěži, za rádio. „To mě přiblížilo k moderní muzice. Začal jsem poslouchat Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, kde se hrál soul a blues. Poslouchal jsem ho pod peřinou třeba do dvou tří hodin ráno."

Z podvyživeného dítěte začal v horách růst malý rebel. Když se mu nechtělo, nechodil do školy, pil a kouřil. Shodou nešťastných okolností se dokonce ocitl ještě na základní škole v „pasťáku". „Matku tenkrát odvezli do nemocnice. Neměl se o nás kdo starat. Sestru šouply sociální pracovnice do dětského domova a mě, protože jsem měl pověst lumpa, do pasťáku. Bylo tam hodně lidí, ti co kradli nebo i někoho zabili. Nelíbilo se mi tam, a proto jsme se s partou kluků rozhodli, že utečeme do Polska. Věděl jsem, že hranice nejsou daleko. Chodil jsem tam totiž pašovat a vyměňovat s polskýma vojákama cigára za tužky s nahýma holkama nebo sluneční brýle. Jenže útěk se nepovedl a my jsme pak strávili několik dní na samotce. Asi po třech měsících matka přijela z nemocnice domů. Jenže mě už nechtěli z pasťáku pustit, že jsem prý nenapraviteln ý. Matka mě musela nakonec složitě vysoudit." Bobby se tehdejším společenským konvencím a pravidlům odmítal podřídit i v pozdějším věku. Studium v Chebu, kde se měl vyučit hudebním nástrojářem, skončilo brzy fiaskem. Z nedostatku vitamínů a špatné životosprávy málem přišel po roce a půl na učilišti o všechny zuby. „Chodili jsme do hospody a s velkýma chlapama pili rumy a piva. Ve škole nebyl žádný dozor, do jídelny jsme si chodili, kdy se nám zachtělo. A ředitel, to byl ještě větší zpiťan než všichni okolo. Když to matka zjistila, ze školy mě okamžitě odvezla." Nevyšel ani následný pokus vyučit se v Litvínově čalouníkem. A tak nastoupil sedmnáctiletý mladík do dolů Vítězný únor v lomu u Mostu.

První hudební úspěchy
V dolech začala Bobbyho hudební kariéra. Přestože už v osmé třídě založil skupinu hrající hlavně repertoár divadla Semafor a na učilišti v Chebu účinkoval ve školním orchestru, pravá sláva s davy fanynek přišla až s legendární skupinou Švitorka, ke které se později připojil také Lešek Semelka. Název Švitorka měl parodovat dechovou hudbu. Skupina vznikla pod ochranným štítem závodního výboru ROH, který tenkrát amatérskou činnost mládeže podporoval. „Kapela byla rozdělena na dva tábory. Jeden hrál tvrdou muziku, třeba Rolling Stones nebo Troggs, a druhý tábor byli kluci hezouni, hrající Beatles." Švitorka se brzy stala populární mezi mosteckou mládeží a první problémy a zákazy tak na sebe nenechaly dlouho čekat. Například koncert v internátu zdravotnické školy, kde se na pět set budoucích zdravotních sester rozparádilo tak, že na pódium padaly podprsenky a dokonce i kalhotky, díky nimž vznikla legendární píseň Červené kalhotky, se orgánům příliš nezamlouval. Na koncert v mosteckém kině si zase fanoušci přinesli housle, které během představení rozbili a v závěru zdemolovali celý sál. „Dostat obecenstvo do extáze byl pro nás sice obrovský úspěch, ale upozornili jsme na sebe policii. Nesměli jsme hrát, policajti nás honili po ulicích a stříhali. Leška Semelku nechtěli kvůli dlouhým vlasům pustit k maturitě. Musel se ostříhat, ale pak se s námi styděl hrát, už se k nám nehodil." Protože to ale byla doba plná paradoxů, Švitorku se podařilo zachránit. „Jeden tajemník nás zakázal a druhý vzal pod ochranná křídla. V Mostě byl nějaký předseda svazu mládeže a ten nám řekl, že pokud vstoupíme do SSM, můžeme hrát dál. A tak jsme se stali kapelou SSM a na okrese zavřeli hubu."

Hra na blázna
V roce 1966 odchází Bobby na vojnu do Pardubic. Zase měl štěstí na dobré muzikanty kolem sebe, a tak založili kapelu. „Dost jsem se tam naučil. Vojenský kapelník nás pěkně drezuroval. I když jsme mohli hrát v civilu a bigbít, nějak mi to nesedělo a začal jsem uvažovat, jak se z vojny vyvlíknout." Začal se schválně pomočovat a hrát blázna, až ho poslali do nemocnice, kde potkal Leška Semelku, který se zase pokoušel dostat z vojny fingováním srdečních záchvatů. Přestože si Bobby musel vytrpět i tříměsíční pobyt na psychiatrii v Bohnicích, nakonec jej i Leška po necelém odslouženém roce propustili. Další rok se Bobby Houda různě potloukal, střídal práce a snil o velké hudební kariéře. Švitorka se začala rozpadat a Bobby se počátkem roku 1968 rozhodl dobýt hlavní město. „Praha pro mě byla New York, Londýn, město, kde se všechno děje. Kdokoli chtěl v muzice něco dokázat, musel do Prahy." V metropoli si užíval svobody. Nepracoval, nikde nebyl přihlášený, žil jako bezdomovec. Přespával ve sklepích, tramvajích, garážích, u kamarádů. Založil skupinu Bobby and His New Society. „Byla to doba absolutní svobody, orgány a policajti si mě nevšímali. Bohužel netrvala dlouho." Bobby a jeho skupina začínali být známí. Vystupovali jako předkapela Primitives Group, kteří dokonce Bobbymu nabídli místo zpěváka. Jenže pak někteří členové skupiny utekli před Rusy v tancích do zahraničí. Za půl roku emigroval také Bobby Houda. „Chtěl jsem pokračovat v muzice, ale myslel jsem, že když budu hrát někde na kytaru, tak mi Rusáci ustřelí hlavu. Taky jsem věděl, že nechci mít nic společného s tím, co bude následovat."

První pokus o dobytí světa
A tak se Bobby Houda objevil ve Švýcarsku. Zase měl štěstí na muzikanty a poskládali emigrantskou rhythm and bluesovou skupinu. Švýcary jejich muzika příliš neoslovila. Přes týden musel Bobby tvrdě pracovat, aby se uživil. O víkendech hrál. Bez problémů dostal politický azyl, který mu však dlouho neposloužil. Ve Švýcarsku se necítil ve své kůži. Přišly také první zkušenosti s drogami. „Drogy mi nedělaly dobře, byl jsem nějaký rozhozený. Navíc jsem začínal dostávat zprávy z domova, že se vlastně nic neděje, že Rusové jsou zalezlí a muzika jede dál. Lešek Semelka mi psal, abych se vrátil, že Flamengo hledá zpěváka a ptali se na mě." Po roce sbalil kufry a přes všechna nebezpečí se vrátil do Prahy. Komunistickým orgánům stačilo odůvodnění, že byl na zdravotní dovolené. Mezitím emigroval bubeník z Flamenga a zase bylo všechno jinak. Bobby začal hrát s experimentální jazzovou skupinou Benevolent Orchestra, se kterou se na dva roky usadil v NDR. „V Čechách jsme moc úspěchů neslavili. Měli jsme problémy s aparaturou, a tak jsme to zkusili ve východním Německu. Tam najednou všechno fungovalo. Hráli jsme po barech, klubech, dělali koncerty. To, co jsme u nás nemohli, v Německu šlo. Východoněmecký režim, jakkoli represivní, byl kupodivu mládeži velice otevřený. Žili jsme si celkem svobodně, hrát jsme mohli, co jsme chtěli, placeni jsme byli lépe než tamní doktoři."

Vzorný otec a folkař
I bouřlivák Bobby se ale nakonec musel podřídit. Divoké výlety z východního Německa do Liberce skončily rodičovstvím. Oženil se a přestěhoval do Brna. Na živobytí si rok a půl vydělával hraním po barech, pak jako učitel v hudební škole. Procházky s kočárkem po parku mu byly inspirací, psal a skládal písně, začal hrát. „Stal jsem se přes noc takovou brněnskou folkovou hvězdičkou." Jenže komunistickému režimu se podřídit nechtěl. Manželství se začalo hroutit, přišel zákaz hraní. Texty se prý neslučovaly s kulturní politikou. „Uvědomil jsem si, že buď se stanu jedním z nich a budu angažovaný třeba jako Olympic nebo ti, co podepsali, aby měli klid. Mohl jsem si vybrat: být poslušný s možností hrát nebo se stát rebelem. Pravděpodobně by mě vyhodili i ze školy a já bych skončil někde na ulici. Na takového hrdinu jsem si zase hrát nechtěl," přiznává. V roce 1975 navštívil sestru provdanou v Belgii. Z návštěvy se už nevrátil. Cesta zpět se uzavřela. Manželství bylo rozvedeno na dálku, doma čekal rozsudek za nelegální pobyt v zahraničí.

Z Belgie za velkou louži
V Belgii se Bobby uchytil rychle. Zpočátku hrál s místním, velice populárním zpěvákem, který napodoboval Elvise Presleyho. Pak vyhrál konkurz a dostal se do doprovodné kapely amerického soulového muzikanta Arthura Conleye, „což pro mě hodně znamenalo. Moc jsem se s nimi naučil." Nastala éra koncertování po západní Evropě. Na politický azyl v Belgii už ale po Švýcarsku neměl nárok. Cestoval s československým pasem, který raději nikde neukazoval. Přes hranice přejížděl schován pod dekou nebo přechody obcházel. Mezitím zažádal o emigraci do Spojených států, kam ho lákal hlavně blues a soul. Dostat se do Ameriky mu paradoxně pomohla ruská emigrantská nadace založená dcerou Tolstého. „Řekli mi: Ty jsi Čech, to je jako Rus, jsi jeden z nás, pomůžeme ti. Já jsem vlastně před nima utekl a oni mi pomohli. Češi se na mě vykašlali." Díky nadaci přistál Bobby Houda na podzim roku 1976 v New Yorku. Ubytovali ho v hotelu plném feťáků, překupníků, dealerů drog, prostitutek. „Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem strach. Byl jsem sám, v úplně jiném, novém světě. Pak jsem se dostal na párty české komunity a dozvídal jsem se, že tam podřízli toho Čecha a tam zase jiného," popisuje své první dojmy z Ameriky. Pro Bobbyho byl život v New Yorku příliš silná káva, a tak se na doporučení ruské nadace vydal poznávat nový svět, sžívat se s prostředím a učit cizí řeč na farmu do Nebrasky. Pracoval od rána do noci, mnohdy jen za hamburger a Coca-Colu. Přesto se stále snažil prosadit jako muzikant. Poprvé svůj hudební talent předvedl v baru v soutěži „volný mikrofon". S kytarou chodil po klubech, až si ho všimli místní muzikanti a pozvali do nahrávacího studia. Jenže na profesionální hudební kariéru se v Nebrasce nedalo ani pomyslet. „Takže jsme jednoho večera, ještě s mou přítelkyní z Československa, všechno zabalili a odjeli k texaskému pobřeží, kde jsme chtěli žít a hrát." Ani pobyt u pobřeží neměl dlouhého trvání. Na rychlem odjezdu do Houstonu se podepsaly predevsim drogy. "Uz tenkrat fungoval nejaky klan potetovanych svalnatych cernochu se zlatymi retezy kolem krku. No, a ti nas vzali na party. Moje pritelkyne si tam okusila nejakou drogu a dostala paranoidni strach, ze nas chteji zabit a sezrat. Rychle jsme nasedli do auta a odjeli do Houstonu. Já už jsem měl období špatných tripů ze sebou ve Švýcarsku. Věděl jsem, že mi to nedělá dobře. Občas jsem si něčeho potáhl, ale to nikoho nezabije."

V Houstonu začínal Bobbyho dávný sen o studiu na Berklee dostávat reálnější podobu. Tvrdě pracoval a šetřil na studium. „Měl jsem třeba i tři zaměstnání najednou. Pracoval jsem i jako zpívající číšník. Nejdříve jsem obsloužil zákazníky a pak, pokud chtěli, jsem se rychle převlékl do barevné košile a zahrál. A zase převléknout, obsloužit, převléknout, hrát, a tak pořád dokola," vypráví dnes už s úsměvem.

Číšník s diplomem z Berklee v kapse
V roce 1978 se mu konečně podařilo odjet do Bostonu a nastoupit na Berklee. Studoval hru na kytaru, harmonii, aranžování, zpěv z not, hru v orchestrech. „Prostě z každého něco. Po ukončení měl ze mě být profesionální muzikant, schopný zahrát cokoli perfektně z not, napsat třeba muziku pro divadlo, zaranžovat big band." Během studia postihla Bobbyho nešťastná událost, která vážně ohrozila jeho velký sen. Na večírku byl přepaden „pankáči", kteří mu zlomili ruku tak, že jí nesměl rok hýbat. Kytaru, která ho vlastně na Berklee přivedla, musel odložit do kouta. „Byl to pro mě šok. Ležel jsem v nemocnici a nevěděl, co dál. Pak jsem si uvědomil, že muzika není jen hraní na kytaru a zaměřil se na psaní hudby a zpěv." I přes nelehký studentský život, ráno do školy a večer do práce, studium po čtyřech letech do končil. Představa skvělého života muzikanta s diplomem z Berklee v kapse se však rozplynula dříve, nežli mohla nabýt reálnější podoby. „Byl jsem jedním z milionů, kteří také chtěli dělat muziku, být slavní, bohatí, nejlepší. Jenže i ti nejschopnější kluci, kteří byli lepší než já, byli v Bostonu rádi, že mohou dělat taxikáře." Přesto se pokusil prosadit. Narazil ale na rasový problém. Sestavil velkou kapelu, půl roku psal aranže, dalšího půl roku koncertovali, a pak se rozpadli. Kapela byla totiž složena z černochů i bělochů, což se v Americe tehdy moc nenosilo. „Dokonce jsem tam měl Číňana a bílou holku. To už nebylo vůbec přijatelné." Neúspěch, příliš velká koncentrace muzikantů a tudíž nedostatek příležitostí, ho odradily natolik, že opustil své ideály a přestal hrát. Začal pracovat ve francouzské restauraci jako uvaděč hostů ke stolům. A protože šlo o jednu z nejlepších restaurací ve Státech, návštěvníky byly především velké hvězdy. Bobby se tak setkal například s Ringo Starrem či Rickem Ocaskem, kterým v naději, že si jej někdo povšimne a ocení, nabízel své demo nahrávky. „Uvědomil jsem si, že v Americe je všechno o známostech." Ke kariéře mu ale práce v restauraci nepomohla. Po dvou letech spokojeného života s pravidelným příjmem se znova pokusil o kariéru muzikanta.

Raději producentem
Na radu svého profesora se vydal do Atlantic City, kde zrovna vyrůstalo Las Vegas východu a dalo se čekat více hudebních příležitostí. Zpočátku si vydělával na živobytí jako nosič kufrů, číšník, příležitostnými pracemi v hotelích. Přihlásil se do unie muzikantů, platil příspěvky a čekal. „V unii jsem mohl brát muzikantskou práci až po roce, ale jen záskoky. Ti, co jsou tam déle a jsou starší, mají větší práva na práci než mladí. Teprve po dvou letech jsem se mohl stát řádným členem." Mezitím poznal práci producenta. Profese se mu zalíbila natolik, že se opět rozhodl přestat hrát. „S mladýma černochama jsem chodil do studií, psal aranže, pomáhal dělat demáče. Pak jsem si řekl: Proč bych se měl pořád snažit dostat do kapel, abych měl maximálně devět měsíců v roce práci a bydlel pořád v autobuse? Vždyť bych mohl dělat v nahrávacím studiu, to umím." A tak se přestěhoval do Philadelphie, kde založil vlastní producentskou firmu Houdaphone. Aby mu stát odpustil nějaké dluhy ze školy, učil také hudební výchovu v černošské čtvrti, což ale někdy znamenalo hazardovat s vlastním životem. „Philadelphie je rozdělena na různé čtvrtě. Jeden roh ulice patří tomu gangu a druhý jinému. Kde je gang černých, tam by běloch nikdy nešel a naopak. Měl jsem strach jezdit do školy. Jednou se mi pokazilo auto a musel jsem jet autobusem. Všichni bílí najednou vystoupili a nastoupili černoši. Zůstal jsem tam jediný bílý s divným pocitem a začaly pohledy typu: máš kliku, že jsi v autobuse, až vystoupíš, uříznem ti hlavu. Měl jsem strach, ale do školy jsem se nakonec dostal. Jenže večer jsem musel zase zpátky. Vylezl jsem na ulici a postavil se na tramvaj. Přišel ke mně kluk a říká: hele, my víme, že tady učíš. Raději ale přejdi na druhou stranu, protože tady řádí kluci z party u pizzerie. Přejdi na druhou stranu, tam jsi v pohodě, tam jsme my. Tak jsem přešel a když přijela tramvaj, zase rychle přeběhl a nastoupil. Měl jsem štěstí, že mě znali, ale o půl kilometru dál...?"

Přestože se producentské firmě zpočátku dařilo, krachu se kvůli neplacení firem a hlavně kvůli nástupu digitální technologie nevyhnula. Pak promluvil Václav Havel v Kongresu a v Bobbyho hlavě se začal rodit nový plán. „Věděl jsem, že když mi to v Čechách nebude sedět, můžu se do Ameriky kdykoli vrátit."

Zběsilost v srdci
Bobby Houda přijel do Prahy dva roky po revoluci. Díky americkému pasu se mu zpočátku otevíraly všechny dveře. „Hlavně ve vinárnách," směje se a vzápětí vážně dodává: „Byl jsem ze všeho jako v Jiříkově vidění. Pak jsem se asi po třech měsících začal pořádně rozhlížet a viděl letáky typu socialisticky pracovat, ale kapitalisticky žít. Věděl jsem, že to nemůže dobře dopadnout. V Americe by mi nedali půjčku ani na struny a tady klidně dají někomu miliony. Ten pak chodí a rozhazuje, postaví si bazén a zapomene, že by měl nejdřív postavit fabriku a dát lidem práci." I přesto zůstal dodnes. Se svojí ženou žije v Liberci. Pracoval jako učitel, píše písně, skládá hudbu, koncertuje v Čechách, Německu, Rakousku. Na kontě má tři desky a v hlavě další projekty. Ani vážná nemoc, která se vloni pokoušela o jeho život a na dlouhou dobu jej upoutala na lůžko, ho nezastavila. „Měl jsem zánět nervů a úplně mě to znehybnělo. Jakž takž jsem se z toho dostal, ale jde o léčení na delší dobu. V nemocnici jsem měl možnost vidět a pozorovat lidi, kteří proti nemoci nebojují. Je jasné, že tam skončí znova. Nemůžou se hýbat a jsou jako shnilá zelenina někde na zahradě. Snažím se uskutečňovat své plány, i když jsem v nemocenském stavu a neměl bych se prý ani hnout. Tři písničky na posledním CD jsem nahrál, přestože jsem mohl jen sedět. Vždycky, když už nemůžu, osvítí mě nějaká energie nebo co, a najednou na všechno zapomenu a jedu." Pokud se podaří Bobbymu Houdovi zvítězit v boji s nemocí, plánuje další studium na Berklee, aby mohl učit v amerických školách. Jak se šibalským výrazem ve tváři prozrazuje, že až mu bude šedesát, chtěl by ještě deset let pracovat někde, kde by si vydělal na slušný důchod. Připravuje také vydání CD s živými písněmi z koncertů a možná jednu dobrou komerční desku dle jeho představ. „A abych byl skromný, tak bych ještě chtěl s orchestrem nahrát jednu jazzovou desku, protože jazz mě hrozně baví. A pak už je mi to jedno."

Napsala: Zuzana Galova